Stín sovy na prahu dveří...

Jsou lidé, kteří projdou kolem stromu a vidí jen kmen. Nezastaví se, aby zahlédli jizvy ve dřevě… letokruhy, co vypráví o suchu i dešti, o zimách, kdy mráz zalézal pod kůru, i o létech, kdy kořeny pily z přetékající řeky. Projdou, aniž by věděli, že ten strom si pamatuje jejich kroky, i když oni si nepamatují, že tudy šli.

Strom nikdy nebyl jen dřevem. Byl semínkem, které kdosi zasadil… možná záměrně, možná jen tak. V semínku byl skrytý tichý plán… vyrašit, i když nikdo nebude zalévat. Růst do výšky, i když slunce nebude každý den laskavé. Zapustit kořeny hluboko, i když nahoře bude foukat.

V jeho koruně sedí sova. Strom jí dal výhled a útočiště, ona mu na oplátku přináší ticho, které drží dál všechny, kdo by lámali jeho větve pro zábavu. Sova ví, že moudrost se nerodí z křiku. Přichází v nádechu, kdy se ego unaví a pustí otěže. Tehdy… jen tehdy… je slyšet šum.

Šum není hluk. Je to řeč mezi světy. Pulz mezi listy, co se chvějí ve větru, a kořeny, které znají tajemství hlíny. Šum slyší jen ti, kdo sami šumí. Kdo mají v sobě řeku, která teče i ve spánku, a les, který šeptá, i když je v něm tma.

A pak jsou tu dveře. Některé vyrostly spolu se stromem… nenápadné, zarostlé mechem, co skrývá klíčovou dírku. Jiné stojí opodál… naleštěné, hlučné, otevírané i zavírané jen proto, aby se něco hýbalo. Ale žádné dveře se neotevřou tomu, kdo se bojí, co je za nimi.

Kdo chce vejít, musí hledat klíč… a tím klíčem není železo, ale odvaha. Kdo se rozhodne projít, najde za nimi ticho plné šumu, kde sova stále bdí a strom stále roste.

A možná jednou někdo projde kolem toho stromu, zastaví se a uslyší, jak šeptá. Možná se dotkne kůry a ucítí příběhy, co v ní zůstaly. Možná zahlédne sovu a pochopí, že se dívá jinak než ostatní… ne shora dolů, ale z hloubky ven.

Šum… ten nikomu nepatří, a přesto je v každém, kdo mu naslouchá. Je to dech, co se vrací. Ozvěna, která nikdy nezmizí. Řeka, co plyne, i když ji nikdo nevidí.

...by WeRa AKAI ...