Od Hlasů Ulice ke Dveřím do Artu
- WeRa StillRoom•art
- před 6 dny
- Minut čtení: 4
Když nad tím dnes přemýšlím, je vlastně docela zvláštní, kam až může vést jeden úplně obyčejný nápad.
Protože na začátku žádný velký plán nebyl.
Chtěla jsem klukům z Recordinace domluvit koncert. Dostat je na stage, dát dohromady pár lidí a udělat večer, kde bude hudba, kterou máme rádi.
A tak se v roce 2019 v Piksle v Břeclavi poprvé ozvaly Hlasy Ulice.
Tehdy jsem samozřejmě netušila, že právě tím začíná něco, co mi během dalších let kompletně překope můj vlastní svět.
Z jednoho koncertu byl další. Přidávali se další lidi, MCs, DJs, producenti, další města a další propojení. Hlasy Ulice si postupně začaly vytvářet svoje místo a já s nimi začala vytvářet sama sebe.
Protože právě Hlasy byly začátkem celé mojí art tvorby.
Po pár akcích jsem si poprvé vyzkoušela MPC1000 a znovu si osahala elektrické piano od KORGA a totálně jsem se do toho ponořila. Najednou jsem zjistila, že hudbu nemusím jen poslouchat. Můžu si sednout a vytvořit něco vlastního.
Začala jsem dělat beaty. Hledala jsem, zkoušela, učila se a postupně si začala vytvářet vlastní otisk hudby. Nejvíc jsem se našla v Lo-fi stylu.
Tak vznikla WeRa AKAI.
Časem jsem ale od Hlasů potřebovala vegetační pauzu. Potřebovala jsem klid.
Utišit všechny ty Hlasy kolem sebe a hlavně ten šum v sobě.
A paradoxně právě v tom tichu vzniklo něco dalšího.
Collab of Souls.
Začala jsem se přes SoundCloud propojovat s beatmakery a dalšími tvůrci napříč kontinenty. Každý někde úplně jinde a přesto jsme se dokázali potkat v jednom tracku. Každý přinesl něco svého a společně vznikalo něco, co by bez toho propojení nikdy nevzniklo.
Právě tady se ve mně asi definitivně usadila jedna věc.
Nikdo přece nemusí tvořit sám.
Nemusíme umět všechno. Každý může přinést svůj kousek.
Mezitím jsem začala objevovat další věci. Grafiku, vizuály, fotografii, stavbu webu a psaní. Začala jsem psát o svojí tvorbě, o lidech, se kterými spolupracuju, o příbězích schovaných za tracky nebo prostě o tom, jak ke mně někdy beat mluví, i když v něm není jediné slovo.
Najednou jsem měla několik světů a došlo mi, že je vlastně nemusím držet od sebe.
Všechny jsou moje.
A tak vznikl můj vlastní vesmír.
StillRoom•art.
Místo, kam můžu schovat fotku, beat, cover, příběh, spolupráci nebo šum v hlavě, který potřebuju nějak dostat ven.
Jenže po čase mě zase začala žrát ta známá touha něco spojit v něco.
Hlasy Ulice už měly svoje místo. Už dávno nebyly jen tím jedním koncertem, který jsem chtěla domluvit klukům z Recordinace. Měly za sebou svoje akce, lidi, příběhy a spolupráce.
A já začala přemýšlet, co s tím vším dál.
Nechtěla jsem jen další koncert. Pomalu se mi v hlavě začaly objevovat nápady....Co takhle zapojot děti.....
Děti z děcáků.
Můj dětský domov je v Hodoníně u Kunštátu, v malé vesničce na kraji Vysočiny. Kde jsem vyrůstala od svych 6ti let. A proto se na děti z dětských domovů asi nikdy nedokážu dívat jen zvenku.
Vím, že jejich přemýšlení může být úplně jiné než u dětí z klasické rodiny. Často nemají ambice....... ne proto, že by na něco neměly, ale protože jim možná nikdo neukázal, kam až by mohly dojít.
Nemají důvěru v dospělé. Nemají výhled na lepší den a mnohdy se vlastně ani nemají na co těšit.
V děcáku je přitom spousta věcí. Je tam jídlo, oblečení, hračky, sportovní vybavení ale hlavně spousta dětí.
Ale čeho je podle mě v těchto zařízeních vždycky nedostatek, je čas.
Čas, který někdo věnuje opravdu vám.
Sama jsem se do svého dětského domova několikrát vrátila s IKEA na dětské dny a jsem moc ráda, že ho IKEA podporuje dál. Taková pomoc má určitě smysl.
Jenže mně začalo vrtat hlavou něco jiného.
Co když jim místo další věci přivezeme kus svého času?
Co když jim přivezeme svoje světy a necháme je do nich opravdu nahlédnout?
Nechci zachraňovat děti z dětských domovů.
Nechci jim říkat, jak mají žít.
Chci jim alespoň trochu vrátit chuť do života. Ukázat jim, že ne všichni dospělí jsou zlí.
Dát jim možnost něco objevit a mít něco, na co se můžou těšit. Něco, pro co budou ráno vstávat a s čím budou večer usínat.
A tak se začaly rodit Dveře do Artu.
Najednou mi došlo, že kolem sebe vlastně mám spoustu lidí, kteří můžou dětem ukázat světy, o kterých třeba ani nevědí, že existují.
Ne jako učitelé.
Jako Průvodci.
Lidi, kteří něco opravdu žijí a jsou ochotní dítě na chvíli pustit dovnitř. DJ ke gramofonům. Beatmaker k hudbě. Fotograf k foťáku. MC k mikrofonu. Někdo další k malování, graffiti, tanci nebo čemukoliv dalšímu.
Ne proto, aby z dítěte během jednoho dne udělali umělce.
Ale aby mu dali možnost si to zkusit.
Dveře jsou možnosti.
Průvodce je může ukázat, ale za kliku musí vzít samo dítě. Protože klika je jeho vlastní zájem.
A když za ni vezme a za těmi dveřmi opravdu něco najde, přichází cesta.
Právě tady nechci, aby Dveře do Artu skončily jedním workshopem.
Pokud dítě něco opravdu chytne, chci hledat možnost, jak ho v tom podpořit dál. Dalším setkáním, kroužkem, vybavením, materiálem, kontaktem nebo člověkem, který mu může ukázat další kousek cesty.
A vlastně je docela šílený, že to všechno začalo tím, že jsem chtěla klukům domluvit koncert.
Z toho vznikly Hlasy Ulice. Díky nim jsem poprvé sáhla na MPC a začala dělat vlastní hudbu. Během pauzy vznikl Collab of Souls. Postupně se přidala fotografie, grafika, web a psaní a všechno se spojilo ve StillRoom•art.
A po letech mě ta stejná potřeba propojovat lidi přivedla zase zpátky.
K děcáku. K sobě, ke své vlasní cestě s klikou v kapse :)
Tentokrát ale stojím na druhé straně dveří.
Nevím, které z nich si které dítě vybere.
Chci jen, aby dostalo možnost nějaké otevřít.
Otevřít něco, co mu dá chuť tvořit, objevovat a věřit samo sobě.
Já jsem si ten svůj svět postupně vytvořila.
Dnes se jmenuje StillRoom•art.
A teď bych chtěla společně s dalšími lidmi ukázat dětem, že i ony si můžou začít tvořit ten svůj.
Protože nikdo přece nemusí tvořit sám.
A právě proto otevíráme Dveře do Artu.
Komentáře