Příběh semínka a sovy

Bylo jednou jedno malé semínko....Hlubo, v lese...

Tam, někde hluboko v lese,

kde mlha šeptá tišeji než vítr a kde i stromy dýchají potichu,

se narodilo jedno semínko.

Nebyl to žádný vzácný druh.

Nebyl silný, ani obdivovaný.

Byl prostě malý.

A hlavně… hodně unavený.

Země, do které zapadl, byla tvrdá.

Studená.

A pořád mu někdo šlapal na listy, ještě dřív než stihly opadat......

„Proč jsi tady?“

„Zacláníš.“

„Nevyrostl jsi rovně.“

„Tady není tvoje místo"

A tak ten kořínek mlčel.

Rostl raději do hloubky. Zakrýval se listím, obklopoval se větvemi které se pomalu lámaly.....

Nechtěl být viděn.

Chtěl být jen… někde jinde.

Jednoho dne přiletěla sova. Tichá, šedá, s očima, které viděly i to, co bylo schované, pod listím, mezi větvemi.

Sletěla na jeho větev a zašeptala: „Já tě slyším, stromku.“

„Ale já nemluvím " odpověděl stromek.

,,Já jen šumím "......

„Já slyším tvůj šum,“ řekla sova.

„Zní jako šepot staré duše“

A tak tam byli, spolu. Sova na větvi. Stromek bez listí....

Nikdo nic nečekal.

Nikdo nic neříkal.

Nikdo nic nedělal.

A přesto… z ničeho nic… vykvetl maličký bílý květ.

„Co to je?“ zeptal se stromek.

„To je naděje,“ řekla sova.

„Nepřišla, abys byl silný. Přišla, abys věděl, že jsi živý. A že to stačí.“

2. Část :

Druhý den ráno se v lese rozlila mlha.

Tichá. Studená.

Všechno bylo rozmazané. I myšlenky.

Stromek se nehýbal.

Nevěděl, jestli ještě roste.

Nevěděl, jestli vůbec dýchá.

Nevěděl, jestli má smysl být.

„Proč mě zasadili tady?“ šeptal do mlhy.

A mlha mu odpověděla:

„Zasadili tě tady, protože nikdo jiný by to nevydržel.....Jen ty.... Strome

Jen ty máš kořeny tak hluboko, že tě ani ticho a temno nesrazí.“

Stromek tomu nechtěl věřit.

Ale někde hluboko cítil, že přežít něco neznamená být slabý........ale zakořeněný.

A v té mlze,

v tom bezčasí,

náhle uslyšel známý zvuk.

Byla to ona.....Moje sova.

Vrací se....

Každou noc..

3. Část :

Jedné noci, kdy vítr zněl jako vzpomínka, sova opět usedla na jeho větev.

„Dneska jsem si přál, aby mě nebylo,“ řekl stromek.

Sova neodletěla..... Zůstala

Jen se tiše přisunula blíž.

„Vím,“ řekla.

„A přesto tu jsi. To je zázrak.“

Stromek se zachvěl.

„Všichni chtějí, abych kvetl. Abych rostl, abych plodil.

Abych svítil.

Ale já jen… stojím.“

„A to je dost,“ zašeptala sova.

„Stromy nejsou krásné jen tehdy, když kvetou.......

Jsou krásné, protože zůstávají.“ Protože stojí....... Pevně.....

Sova se přitulila k jeho kmeni.

A strom, poprvé za dlouhou dobu,

necítil jen tíhu.

Cítil teplo. Cítil světlo, cítil paprsky slunce, cítil všechno....

Ne že by smutek zmizel.....

Ale už ho nenesl sám....

Byla tu s ním Sova. Jeho Sova.

A v korunách slyšíš tón.

Ševelení.....

Šum....

Z duše....

Z dálky....

Z něj....

Z tebe.....