Malý svět vedle toho mého

Někdy má člověk pocit, že jde světem sám......

Že tvoří jen z vlastního ticha, vlastního šumu, vlastního chaosu.

A pak přijde moment, který tě úplně zamrazí a ty zjistíš, že ten otisk, který jsi v sobě roky budovala, sleduje někdo, komu na tobě záleží víc, než by kdy kdokoliv dal najevo.

Předělávala jsem úkol z kurzu, a Samík seděl vedle a koukal zvědavě co že to zase dělám?? A začal větu.... ,,mamííí můžu to taky umět" ?

Já jsem hned věděla že nezůstane jen u zkoušky.

Ukázala  jsem mu úplný základ v Corelu...Žádná věda. (Jooo , říkám teď)

Kruh, čára, křivka , vrstva, barva. Prostě „podívej, takhle to funguje“. A on se do toho okamžitě ponořil.

Jako by čekal celou dobu, až mu někdo jen lehce pootevře dveře do světa, který já sama miluju,  vizuály, tvary, kreslení, grafika, hudba , focení.... 

Najednou seděl u počítače a úplně zmizel v tom, co tvořil. (Už zase...)

Dívala jsem se na něj z boku, jak drží myš, jak si rovná objekty, jak přemýšlí.

A uvědomila jsem si, že všechno to, co poslední roky dělám, hudba, focení , grafika, blog, stránky, celý ten můj svět  šumů není jen můj.....Je to i jeho....

Ten malý človíček je u toho se mnou.

Vdechuje to...

Nasává...

Cítí...

Tvoří...

A hlavně, dělá to po svém.

Wera StillRoom.art

A ejhle ono se to celé spojí:

Moje cesta, moje hledání, moje vizuály, všechny ty pokusy, začátky, změny, nejistoty, restartování, skládání sebe sama, to všechno má pokračování.....

A já ho vidím vedle sebe, u notebooku, jak kreslí dům, slunce, hvězdy, a jak si to užívá.

Protože chce....

Ne proto, že jsem mu to ukázala. Ale proto, že v tom našel stejný klid a stejnou radost, jakou to dává mně. Je krásné sledovat, jak dítě neutíká od toho, co děláš. Jak ho to naopak přitahuje.

Jak si vedle Tebe zkouší tvořit vlastní otisk.

Vlastní svět...

Vlastní šum...

A já si uvědomila ještě jednu věc:

To, co dneska tvořím, ať už je to grafika, fotky, vizuály, nebo moje hudba a psaní, není jen kariéra nebo pokus o nový směr. Je to prostor, který můžu sdílet se svým synem.

A to je věc, kterou ti žádná škola ani práce nedá. Dnes to nebyl jen obyčejný moment u notebooku.

Byl to jeden z těch dní, kdy si řekneš: „Jo… má to smysl..... Všechno.“

A možná jednou, když si Sam najde svůj vlastní styl, svoje barvy a svoje symboly, budu moct říct: „Byla jsem u toho, když to celé začalo.“

A on jednou třeba řekne: „Tvořím, protože jsem to měl vedle sebe odmalička.“

A to je ten nejhezčí otisk, jaký můžeme dítěti dát.

On a já.....já a on.....